Obsah článku
Nábřežní čtvrť – Přístav a přívoz
Nábřeží Kergonu není nikdy tiché. Od časného rána tam skřípou lana, řetězy se otírají o mokré trámy a pramice narážejí do sebe, jak se převozníci přetahují o místo u mola. Dřevo, které přichází z okolních hor, tu leží navršené v hromadách, celé řady kmenů napůl ponořených v řece, aby se nezkazily. Balíky vlny, svázané hrubým provazem, nasávají vlhkost a těžknou, takže se kolem nich drží pach zatuchliny. Tohle je první věc, kterou cizinec ucítí, když vstoupí do města – směs vody, kouře a mokrého ovčího rouna.
Na konci mola stojí celní dům, nízká kamenná stavba se střešní věžičkou, odkud je vidět na řeku. U jeho dveří se každý den tvoří řada – poutníci, kupci i řemeslníci musejí zaplatit clo, dřív než se pustí do obchodu. V kamnech uvnitř praská vždycky mokré dřevo, takže místnost je plná kouře, a za stolem sedí pisálkové s inkoustem a pečetěmi. Nikdo z nich nemá trpělivost – pro ně jsou lidé jen jména na pergamenu a čísla v kolonce.
Kousek dál je převozní dvůr. Oplocený, rozježděný blátem a posetý zbytky slámy. Tady čekají pramice i zvířata, která se mají dostat na druhý břeh. Noci tam bývají hlučné, protože převozníci pijí, hrají kostky a hádají se s poutníky o cenu. Kdo tu zůstane přes noc, ten spí za stálého rámusu a smíchu, který jen občas přeruší šplouchání vody.
Největší hostinec čtvrti se jmenuje „U Mokré kotvy“. Není tam nic navíc – kyselé pivo, přeslazená medovina, rybí polévka a dlouhé stoly, na kterých se střídají dřevorubci, převozníci i kupci. Na zdech visí stará vesla, rezavé řetězy a pár trofejí z řeky, kterým už nikdo nerozumí. Když se večer rozezní zpěv, je slyšet až do starého města na pahorku.
Nábřeží má i svou svatyni. Malou kapli zasvěcenou svatému Hrozně, patronovi převozníků. Je z obyčejného kamene, střecha se drolí, ale uvnitř je ticho, které k přístavu nepatří. Kněží tu nevedou dlouhé kázání – kdo přijde, dostane krátké požehnání nebo Rozloučení, když má přejít řeku a neví, jestli se vrátí.
Tahle čtvrť je první, co cizinec uvidí. Podle toho, jak se chová v hostinci nebo u cla, si o něm město udělá obrázek. Stačí špatné slovo nebo gesto a převozníci už se postarají, aby příště zaplatil víc, nebo aby ho pramice dovezla na místo, kde je víc bláta než cesty. Kdo projde nábřežím bez ztráty, ten má šanci, že Kergon mu ukáže i něco jiného než jen špinavou vodu a zatuchlou vlnu.
Staré město – Kergonský pahorek
Na pahorku nad řekou stála kdysi jen dřevěná tvrz a vedle ní přívoz. Pevná stavba, co měla držet hlídku nad Olminem proti Midarijským, a pár chatek pro převozníky. Bylo to místo prosté, ale významné – tady se řeka dala překročit bez velkých obtíží, a proto tu už od počátku stálo jádro budoucího města.
Když se kolem tvrze začali usazovat další lidé, vyrostla malá osada. Nejprve sklady na dřevo a stáje, pak kovářské kůlny a obytné domky, které se lepily k sobě, aby se ušetřilo místo na pahorku. Osada rychle rostla a s ní i význam přívozu – ať už mířili lidé z východu nebo ze západu, museli tu zastavit a zaplatit, aby přešli na druhý břeh.
Z osady se stalo Staré město, hrdé a hlučné, s radnicí, kde se zapisovaly dohody, a kostelem, jehož zvon se nesl přes řeku. Pahorek byl v té době skutečným středem Kergonu, i když jméno města tehdy ještě nikdo nevyslovoval s jakoukoliv emocí.
Časy se změnily. Nové čtvrti rostly blíž k nábřeží a stará tvrz se přstavěla na rodové sídlo a kamenný hrad Ramgarug se zvedl na svahu, až se pahorek ocitl v jejich stínu. Staré město se neudrželo v roli centra. Zůstalo staré nejen jménem, jeho domy se začaly bortit a jeho ulice se staly útočištěm těch, kdo neměli kam jinam jít.
Uprostřed křivolakých uliček a rozpadajících se domů stojí kamenné sídlo Luthanů. Je to stavba, která se vymyká okolí: má vlastní dvůr s bránou, hospodářská stavení a velkou zahradou, kde roste několik letitých lip. Zdi jsou udržované, střecha pevná, okna lemovaná železem. Vypadá to, jako by dům patřil do jiné čtvrti, a právě proto působí tak zvláštně – bohatství, které se neodstěhovalo do bezpečí, ale zůstalo stát v bídě Starého města.
Markýz Markan Luthan je hlavou rodu a nejbohatším mužem v Kergonu. Nemá žádný oficiální úřad, ale kdo se chce pohnout v obchodě nebo v politice, musí počítat s tím, že Luthan o všem ví. Sedí ve svém sále, nebo na nové radnici, poslouchá zprávy a přes lidi, kteří mu dluží laskavosti, řídí víc, než si vládce provincie připouští. Jeho moc nestojí na razítku, ale na penězích a na síti lidí, kteří mu jsou zavázáni.
V domě však nežije sám. Starou vážnost rodu zosobňuje paní Elviora, Markanova matka. Ta nikdy nenechá nikoho na pochybách, že právě ona je strážkyní tradice a že i dnes, kdy sedí shrbená ve vysokém křesle, je to její slovo, které rozhoduje o rodinných věcech. Po boku Markana stojí jeho žena Seranna, známá svou tichostí. V kostele svaté Kaeldry ji ale znají dobře – je to ona, kdo vede charity a rozděluje almužny chudým.
Dcera Maerella se provdala za Torena Velmarche, obchodníka s látkami, který přišel z východu a našel v Kergonu nové kořeny. Jejich dvě malé dcery, Irelle a Sanne, běhají po chodbách domu a připomínají, že i v sídle obklopeném špínou Starého města se dá slyšet smích. Syn Halred tráví víc času v hospodách či u posádky v Ramgarugu než doma, buduje si tam jméno a vliv, aby jednou převzal otcovu roli. A Branek, Markanův synovec, je všude tam, kde je potřeba udělat něco, co by nemělo být vidět. Lidé šeptají, že právě on stojí za zmizeními, která se občas přihodí ve tmavých uličkách pahorku.
Luthanovo sídlo je tak srdcem Starého města a zároveň jeho největším paradoxem. Uprostřed chudoby stojí dům, který se nenechal pohltit úpadkem, a rodina, která má víc peněz a vlivu, než zbytek města. A zatímco venku se lidé perou o drobné, za těmito zdmi se rozhoduje o věcech, které zasahují celou Západní provincii a možná celý Kartsem.
Nedaleko Luthanova domu stojí kostel svaté Kaeldry, pevná kamenná stavba s jednoduchou věží a těžkými dveřmi. Kostel není bohatý, ale je plný života. Vedle něj leží lazaret, kde se starají o nemocné z obou stran řeky, o poutníky, co dorazí vysílení, i o děti, které přišly o rodiče. Všichni vědí, že když je nejhůř, právě tady se hledá pomoc, i kdyby měla být zaplacena jen kusem chleba nebo slibem.
O kus dál stojí budova staré radnice. Kdysi to bylo místo, odkud se vedlo celé město, kde visely erby a kde se zapisovaly první dohody o clech. Teď je z ní jen stín dávné slávy. Okna jsou rozbitá, štíty oprýskané a uvnitř se tísní lidé, kteří nemají kam jít. Uprchlíci z Midarie, žebráci, děti bez rodičů – všichni našli útočiště v radničních sálech, kde kdysi zasedali měšťané. Zbyla jen zeď plná škrábanců a jména těch, co tu zůstali, aniž by o něm kdy kdokoli slyšel.
Ulice kolem jsou plné obchůdků a dvorů. Některé vypadají poctivě, jiné méně. V jedné uličce prodávají sušené ryby, v jiné leží pytle s kořením, které páchne stejně jako ulice. Jsou tu hokynáři, co prodají všechno od provazu po kosti, a směnárníci s cenami od oka. Večer se dveře mění na prahy bordelů, odkud vycházejí opilí lodníci a dívky s rozmazanou tváří. Každý kout Starého města má svou nabídku a svou cenu.
Staré město je plné lidí, kteří drží Kergon na nohou, i když sami sotva stoj. V dřevěných, hliněných i kamenných domech se tísní dělníci z přístavu, tkalci, bednáři a obuvníci, ti všichni, kteří vydělají sotva na chleba. V úzkých ulicích se mezi nimi míchají převozníci a říční lodníci, chlapi, co znají proud Olminu líp než vlastní rodiny. Dny tu začínají křikem hokynářů a rachotem sudů, noci se lámou ve víně, v kartách a v hádkách, které málokdy končí jen u slov.
Město si našlo vlastní způsoby, jak přijmout i ty, kteří jinak nikam nepatří. Za polorozpadlou zdí stojí dvůr, kde žijí skřeti, co se usadili v Kergonu. Nikdo jim neříká sousedé, ale každý ví, že umí dělat práci, kterou jiní nechtějí. V malém bloku domů, zvaném Midarský dvůr, se zase tísní utečenci ze země, kde roky zabíjí bratr bratra. Na druhém konci pahorku se v krátké, temné uličce usadili chudí elfové, kteří tu zůstali po karavanách a dnes už nemají kam jít. Tyhle enklávy nejsou psané v žádných knihách, ale patří k čtvrti stejně jako kostel nebo radnice. Místní je trpí, protože ví, že i oni přispívají k životu Starého města – nosí vodu, opravují boty, nebo aspoň plní krčmy písněmi z ciziny.
Ale i přes tu každodenní dřinu a ruch se nad Starým městem vznáší stín, který se nedá přehlédnout. Noci tu mají jinou tvář než dny. Když se setmí, z uliček mizí děti a okenice se zavírají dřív, než padne tma. Po dlažbě pak chodí kroky, které nikdo nezná, a lidé si rychle rozmyslí, zda se ještě vracet z krčmy. Mluví se o pašerácích, co skrývají zboží v podzemních sklepech, o lapcích, kteří si vybírají oběti mezi cizinci, a o lidech, kteří prostě jednoho večera zmizeli, aniž po sobě zanechali stopu.
Branek, Markanův synovec, se ve vyprávěních objevuje častěji než jiní. Neříká se to nahlas, ale každý ví, že když někdo zmizí, většinou to znamená, že se dotkl zájmů Luthanů. Ať už jde o dluhy, zradu nebo jen špatně položenou otázku, Branek umí vyřešit věci, které by jinak dělaly ostudu. Není u něj žádné divadlo ani varování, jen ticho a prázdná židle u stolu, kde kdysi někdo sedával.
Staré město má i své pověsti, které se šeptají v krčmách. O podzemních chodbách, co zbyly po původní tvrzi a vedou někam pod řeku. O přízracích uprchlíků, co umřeli v útulku hlady a dnes se vracejí klepat na okna. O strašidle, které má hlavu ryby a plíží se v mlze od řeky nahoru do ulic. Nikdo jim moc nevěří, ale každý je zná, a to stačí, aby se udržoval respekt.
Náměstí a tržní čtvrť
Tržní čtvrť leží v samém srdci Kergonu, na rovině pod pahorkem, kde se rozkládá Staré město. Je to místo, kde se sbíhají všechny cesty, a proto tu už odedávna bují největší ruch. Ze severu sem proudí lidé z pahorku, odkud vedou křivé uličky dolů k náměstí. Ze západu přichází Ulicí hostinců, jež vede rovnou k přívozu a řece. Z východu zase je přímá cesta podél skladů od východní brány, takže každý, kdo dorazí do města, nakonec projde i tržištěm. Na jihu se čtvrť spojuje s řemeslnými dvory, odkud přichází řemeslníci, aby nabízeli své výrobky. A když se člověk podívá na severovýchod, na vyvýšenině se tyčí Ramgarug, jehož věže vrhají stín i sem, na kašnu uprostřed náměstí.
Tohle místo není jen křižovatkou ulic, ale i živým centrem, kde se setkává civilizovaný svět s poutníky a kupci ze Skřetí stezky. Kdo projde Kergonem, projde i tržištěm, ať už míří k radnici, do hostince, nebo k přívozu. Proto se tu potkávají hlasy a jazyky ze všech koutů Zeminarodu. Náměstí je sevřené domy, ale přesto působí větší než ve skutečnosti, protože tu panuje nepřetržitý pohyb. Kašna, která stojí uprostřed, je už dávno oprýskaná, ale stále si drží svůj význam – je to střed města, od něhož se měří vše ostatní.
Na náměstí se všechno točí kolem kašny. Voda v ní nikdy není čistá, proudí do ní pramen z pahorku a děcka si v ní chladí ruce, když je horko, ale napít se, není dobrý nápad. Kolem ní se každý den rozkládají stánky a plachty, každý den jinak, protože trhy tu mají svůj řád. Pondělky patří obilí a soli, v úterý přicházejí dobytkáři z plání a rybáři od Olminu a celé náměstí “voní” rybinou, která se mísí s kouřem ohnišť. Středa náleží dřevu a pžíležitostně uhlí, když vozy plné polen a sudů blokují cesty, a ve čtvrtek se otvírají tržiště koření a bylin, kde se pulty zbarví do červena a zlata. Pátek patří látkám, tkaninám a vlně, v sobotu nabízí své zboží kováři, zbrojíři, platnéři, koželuzi či sedláři, neděle pak patří odpočinku a trhy jsou zavřené, obchodnvat se nesmí.
Není to chaos, jak by se mohlo zdát. Každý ví, kdy přijít a co hledat, a kdo hledá něco jiného, počká do správného dne. Uličky kolem náměstí se vždy zaplní i jiným zbožím – tkalci, hokynáři, nosiči s koši plnými ovoce a chleba. Podél domů stojí stálé krámky, které se nemění, a právě ty skrývají pod pultem věci, které se neukazují na světle. Magické amulety, staré artefakty ze Stezky, kořist z cest, která by v rukou nepravých mohla znamenat potíže. Každý ví, kde se ptát, ale jen málokdo má dost stříbra nebo dost důvěry, aby mu bylo odpovězeno.
Zboží je rozmanité, víc než kdekoli v provincii a možná i s Anchorem, kráslovkým městěm, by sneslo srovnání. Kromě místního obilí, dřeva, soli, dobytka, železa a ryb se tu prodávají kožešiny, látky a byliny, jaké jinde ani neviděli. Dobrodruzi a karavany přiváží zboží z pustin za hranicemi Midarie. Zbrojíři nabízejí meče, sekery, kožedělci a platnéři brnění, a na jiném pultu leží provazy, hřeby a mapy, které ukazují cestu dál na západ. Poutník tu může nakoupit všechno, co potřebuje, aby přežil cestu, a kupec tu najde všechno, co se dá prodat, pokud ví, kde hledat. A i když se Kergon navenek tváří chudě, právě tady je vidět, že jeho srdce bije rychle a silně, protože málokde se dá najít taková směs podivného a vzácného, obyčejného i nebezpečného. Na místní trhy se sjíždí lidé i z velmi dalekých končin.
Nechybí ani hostince. Některé jsou malé, určené pro nosiče a řemeslníky, kde se pije řídké pivo a jí polévka z kořenů. Jiné mají prostornější síně, kde kupci vyjednávají o zásilkách a kde se u stolu podepisují dohody. Tyhle domy bývají hlučné, plné dýmu a dohod, které mají mít váhu větší než královské razítko. Hostince nebývají všechny stejné – v jedněch stojí pevné dubové stoly a lavice, jež vydrží nápor desítek pěstí i bot, jinde se naopak sedí na zemi, na nízkých polštářích kolem nízkých stolků s vodními dýmkami, a v další jsou zase pohodlná křesílka v nichž se upíjí drahé pálenky.
Kolem náměstí stojí cechovní domy, tiché i hlučné, podle dne a příležitosti. Jsou to kamenné sídla s vysokými štíty a znaky vytesanými nad vraty. Uvnitř mají velké síně, kde se schází mistři a hlasují o pravidlech řemesla, přijímají nové učně nebo pořádají hostiny. V koutě bývá oltář jejich patrona, před nímž se skládají přísahy. Vedlejší komnaty slouží jako kancelář s knihami a pečetěmi, pokladnice s truhlami na peníze a insignie, nebo menší šenk, kde cech vydělává na pivu a víně.
Tyto domy nejsou dílny, ale spíš malé pevnosti pořádku a prestiže. Uchovávají archivy, poklady a záznamy o členech, vyjednává se v nich s kupci i radními a právě tady se rozhoduje o cenách zboží, o trestech za nekvalitní práci i o tom, kdo smí nést jméno cechu dál. Když přijde čas slavnosti, síně se zaplní poháry se znakem řemesla a zpěvem. Jindy je v nich klid – jen písař škrábe brkem do knihy a železem pobitá truhla čeká pod trojím zámkem.
Rodiny jako Ambrinové, Verhanští nebo Keralové mají léta v ceších silné slovo, protože jejich muži sedí na čele stolů, ale nemusí to tak být navždy. Dům patří cechu, ne rodu, a proto je vždycky i prostorem soupeření a vyvažování moci. Kdo má v ruce cechovní pečeť, ten má na čas vliv, který přesahuje hranice města, ale musí počítat s tím, že o něj bude muset bojovat znovu a znovu.
Kupecké cechy mají v Kergonu větší váhu než řemeslníci, protože to jsou oni, kdo posouvají zboží dál a určují, co se dostane na stezku a co zůstane ve městě. Obchodníci se dřevem rozhodují, kolik klád se prodá místním tesařům a kolik jich odpluje po řece dál. Cech železa a kamene má vliv, který sahá až na radnici – bez jejich svolení se nepohne žádný ingot ani blok, a proto se o jejich přízeň uchází i městská rada. Kupecký cech potravin kontroluje obilí, sůl, dobytek a ryby z Olminu. Obchodníci s textilem a vlnou určují výkupní cenu tkanin i prodejní ceny hotových produktů. K nim se přidávají cech lékárníků, kteří přivážejí koření i léčivé masti, a nakonec i cech sběratelský, o němž se mluví nejméně – obchodníci s magickým a vzácným zbožím.
Nová radnice shlíží na tržiště z východní strany náměstí. Její věž se tyčí nad střechami a připomíná, že i v místě, kde vládne křik obchodníků a cinkání mincí, existuje řád. Uvnitř radnice se schází městská rada složená z konšelů, mezi nimiž sedí cechmistři a hlavy významných rodin. Jednání nebývají klidná – každé rozhodnutí je spíš střetem zájmů než službou městu. Přesto se tu uzavírají dohody, které určují, jak se v Kergonu bude žít. Nad vším stojí purkmistr. Vybírají ho tak, aby nebyl přímým člověkem žádného z cechů či rodiny, ale i on se musí neustále vyrovnávat s jejich tlakem. Jeho síla spočívá ve schopnosti lavírovat mezi soupeři, a přestože jeho pozice bývá vratká, má v rukou biřice, ponocné, výběrčí a vězení – zbraně, které se dokážou zarytě zakousnout do kohokoli, kdo by se mu otevřeně postavil.
Za zdmi radnice cítí každý i stín Ramgarugu. Posádka, která sídlí v pevnosti na svahu, se do života ve městě nemíchá, ale její přítomnost dodává purkmistrovi váhu. Všichni vědí, že kdyby se Kergon dostal do neklidu, vojáci mohou zasáhnout, a jen ten fakt stačí, aby se mnohé hádky držely v mezích.
Luthanové, ačkoli vládnou penězi a vazbami, nejsou v Kergonu neomezenými pány. Jejich slovo má váhu, ale musí se opírat o dohodu s ostatními rody a cechy. Markan Luthan i jeho lidé proto často jednají tiše a v zákulisí, udržují si přehled, kupují přízeň a nabízejí výhody. Všichni vědí, že Luthanovi mají dlouhé prsty, ale zároveň chápou, že ani oni by bez soužití s ostatními dlouho neobstáli.
Mezi nejmocnější rodiny patří Ambrinové, Verhanští a Keralové. Ambrinové mají pevně v rukou obchod s textilem, vlnou a látkami. Jejich sklady jsou plné balíků, které se prodávají od levného plátna, přes všelikeré kůže, až po drahé hedvábí přivezené ze Stezky. Jejich ženy nosí šaty z vlastních dílen a jejich lidé ovládají ceny. Verhanští vedou obchod se dřevem. Jejich dvory voní pilinami, fošny, prkna a hranoly se kupí až k hradbám a jejich tesaři pracují na stavbách mostů, domů i pramic. Každý, kdo chce stavět, musí s Verhanskými jednat. Keralové mají ve své moci železo a kámen. Jejich dům stojí z tmavého čediče, aby ukázal jejich sílu, a jejich lidé určují ceny rudy, bloků i nástrojů. Když se Keral rozhodne, že železo podraží, žádný kovář si nedovolí odporovat.
Každý cech a každá rodina má svou sféru vlivu, a v ní se pohybují téměř jako malí vladaři. Ale hranice mezi jednotlivými obory se kříží na tržišti, a tam musí umět jednat. Dohody se uzavírají u hospodských stolů stejně často jako v radnici a každá smlouva se může stát buď mostem, nebo začátkem sporu. Proto stojí domy těchto rodin a cechů kolem náměstí jako hradby – hradby z obchodu, smluv a přísah, které drží Kergon pohromadě.
Tak vzniká rovnováha, v níž město žije. Nikdo nemá moc neomezenou, ale každý má sílu, s níž se musí počítat. A právě proto je tržiště víc než jen místo obchodu – je to scéna, kde se denně odehrává tichá hra o vliv, přítomná v každé ceně obilí, každém sudu medoviny i v každém balíku vlny, který zmizí za hranice města.
Ulice hostinců – Přívozní čtvrť
Čtvrť hostinců leží podél cesty, která klesá k přívozu, západně od tržiště. Na první pohled působí hlučně a divoce, ale kdo tu zůstane přes noc, brzy pozná, že její pravý význam je jiný: je to poslední útočiště v teple a bezpečí, než se člověk vydá na druhý břeh.
Není to přístav v pravém slova smyslu. Řeka tu nežije lodním ruchem – připlouvají jen čluny s dřevem z hor, balíky vlny a sudy se zásobami. Na molu se nikdo nezdržuje déle, než je nutné. Skutečný život se odehrává ve dvorcích a v domech, které lemují cestu k přívozu.
Kdo sem přijde, nenajde široké ulice ani pevné hráze, jen shluk stavení, jejichž štíty se tlačí k sobě, jako by chtěly udržet teplo a přehlušit prázdnotu řeky. Každý dům je hostinec, každý dvůr přístřeší pro koně a povozy. Cizincům se může zdát, že jde o čtvrť přehnaně hlučnou, ale místní vědí, že ten hluk je jen maskou – odvádí pozornost od strachu z cesty, která čeká hned za přívozem a zároveň znamená obrovský oddech pro ty, kteří právě řeku překonali a vrátili se.
Večer, když se rozezní zpěv a dřevěné dveře hostinců zůstávají otevřené, zdá se, že čtvrť žije jen veselím. Z dálky je slyšet směsici hlasů, křik kramářů a opilecké halekání. Vzduch je těžký, mísí se v něm kouř z ohnišť, ostrý pach pálenky a vůně rybí polévky, která se tu vaří v každé hospodě stejně hustá, aby zasytila i poutníka bez groše.
Uvnitř hostinců sedí vedle sebe lidé, kteří by jinde nenašli společnou řeč. Kartsemští kupci s ostrým jazykem se hádají s Midarci, skřetí žoldáci se překřikují v lámané řeči a v koutě občas někdo zaslechne i jemný elfí šepot. Všechno se tu slévá v kakofonii jazyků a přízvuků, která k ránu přechází v mumlání unavených těl.
Místní říkají, že ten hluk je jako rozlučka. Poslední píseň před cestou, poslední smích, než se rozední a otevřou se brány k přívozu. Všichni, kdo tu usedají, mají před sebou nejistotu – ať už jde o obchodní cestu, vojenský pochod, nebo prosté putování. A právě proto se tady pije, zpívá a křičí víc než jinde. Veselí je tu jen jiným jménem pro strach.
Domy, co tu stojí, nejsou jen hospody. Každý má svůj cejch, vyřezaný do trámu nad dveřmi nebo zrezlý na železné desce – řetěz, kotva, býk, ryba. Jména nejsou potřeba, hosté si pamatují znamení. Říká se: „Kdo se napije pod řetězem, toho zítra pouta nedostihnou. Kdo povečeří u ryby, přepluje bez bouře.“ Povídačky se mění, ale cejchy zůstávají.
V těchto domech se drží zvláštní zvyky. Zpěváci postávají před vchody a vyřvávají balady o Stezce, jednou temné a varovné, jindy vesele sprosté. Někteří poutníci si zvyknou koupit si píseň na rozloučenou – kdo má víc peněz, má i delší verše. A kdo nemá nic, toho vyprovodí aspoň hulákáním dav.
Ještě před úsvitem se otevřou dveře kuchyní. Pach dřevěného uhlí a rozpáleného tuku se line ven, v miskách se podává slané zelí s kousky uzeného, hrnce rybí kaše, chléb tvrdý jako štít. Není to jídlo na hostinu, ale na cestu. Kdo usedne k rannímu stolu, jí mlčky – jen občas klepne dřevěná lžíce o dřevěnou misku.
Pod podlahami se drží chlad a s ním i zásoby. Sůl v pytlích, uzené maso visící na hácích, sudy sušených ryb, sýry tvrdé jak kámen. A v zadních pokojích, kam vede úzká chodba a kde světlo lampy sotva osvítí stůl, se uzavírají dohody, které nejsou pro cizí uši. Tam se předávají pytlíky s mincemi, tam mizí rukopisy a pergameny. Čtvrť hostinců není jen o pití a jídle. Je to i tržiště pro věci, co se nesmí ukazovat na denním světle, a to takových v Kartsemu není mnoho.
V některých domech mají pokoje, které se navenek neliší od ostatních. Jen na stěnách visí hladké kovové desky nebo kusy leštěného bronzu. Poutníci do nich nahlížejí, než vyrazí k přívozu. Ne proto, aby si uhladili vlasy – věří, že pohledem nechají svůj strach za sebou. Říká se, že kdo odchází bez zrcadla, nese hrůzu dál a na řece ho snadněji strhne proud.
V některých domech nenabízí hostinští jen střechu nad hlavou a teplé jídlo, ale i místo v pramici. Vypadá to lákavě – zaplatíš večer za nocleh a ráno máš jisté, že tě převezou. Jenže v tom bývá háček. Často se ukáže, že převoz se vztahuje jen na samotného poutníka, ne na jeho koně, vůz nebo zboží. Hostinec se tak tváří jako brána k cestě, ale skutečná cena se ukáže až u řeky, kde převozník zvedne ramena a řekne, že za náklad se platí zvlášť. Tak vznikají hádky, někdy i rvačky – a hostinští se smějí, protože vědí, že poutník stejně nemá jinou možnost, než přistoupit na jejich podmínky.
Některé šenky mají u dveří zavěšenou prkénku nebo tabuli, kam se křídou či uhlem zapisují jména dlužníků. U vedlejšího jména stojí částka a čára, dokud není splacená. Když host přijde a zaplatí, škrtne se. Pokud ne, jméno tam visí týdny, někdy i měsíce – a připomíná všem, že ten člověk odešel bez vyrovnání. Občas se stane, že se šenkýři mezi sebou varují před těmi nejhoršími neplatiči, aby je jinde nebrali dovnitř, ale není to žádné pravidlo. A tak se stává, že někdo má dveře zavřené jen v jednom domě, ale hned vedle je vítaný, pokud má na stole peníze.
Ani ve dne, ani v noci tu není klid. Každý hostinec má svůj zvuk – klepání, cinkání, tlumený bubínek. Není to jen rozmar, ale znamení. V ruchu davu a kouři z ohnišť je podle toho možné poznat, kde se právě pije a zpívá. Lidé si tak našli způsob, jak nezabloudit mezi domy, jejichž štíty vypadají podobně. Stačí naslouchat a člověk ví, jestli má zabočit ke zvonku, nebo k bubínku. Zvyk je to starý a poutníci, kteří tu byli poprvé, se podle něj orientují stejně spolehlivě jako místní.
Ve dvorcích hostinců se nesedí jen u piva a medoviny. Často tu najdeš směnárníka, který mění kartsemské groše za midarské měďáky. Kurz bývá drsný, ale poutník, co chce projít dál, si nemůže vybírat. U stěny vedle výčepu má svůj koutek lazebník – s miskou horké vody, žiletkou a kusem hadru. Za pár mincí oholí tvář, umeje špínu z cesty a připraví člověka, aby nevypadal jako psanec, až se vydá dál.
A mezi stoly obcházejí kněží, ne vždy se souhlasem městských rad, ale lidé jim za požehnání zaplatí. Krátké gesto, pár slov, někdy jen dotek na čelo. Na cestu, přes řeku, do země, o které nikdo neví, co přinese. V hospodách se to míchá dohromady – zpěv, vůně jídla, klení převozníků a hlas kněze, který se ztrácí v hluku.
Ulicemi čtvrti se proplétají lidé, kteří tu mají své místo každý večer. Šenkýři s těžkými pažemi a hrubým hlasem, nosiči, co tahají sudy i opilce, muzikanti se strunami odranými, ale prsty jistými, a ženy, které prodávají tělo stejně samozřejmě jako jídlo. K nim se přidávají cizinci – poutníci, žoldnéři, kupci, každý s jiným cílem, ale všichni se zastavují na tomtéž břehu.
Nejvýraznější jsou však převozníci. Sedí u stolů stejně jako ostatní, pijí, hrají kostky, ale jejich oči sledují, kdo se chystá k přívozu. Pamatují si tváře, jména i to, kdo včera sotva doplatil polévku. Ráno pak stojí u pramic a rozhodují, koho vezmou hned a koho nechají čekat. Poutník, který se jim znelíbí, může strávit půl týdne na břehu, než se nad ním smilují – nebo než zaplatí víc.
Celá čtvrť působí ošuntěle, není v ní bohatství ani lesk. Přesto má zvláštního ducha. Je to mezník, mezi tím, co bylo a tím co bude. Poslední jídlo v teple, poslední zpěv, poslední bezpečná noc, než se člověk pustí přes řeku. V hospodách se mísí bezstarostnost s napětím – veselí je jen tenčí slupka, pod níž se třese očekávání. Každý, kdo tu usedne, ví, že zítra už může být jinak. Čtvrť hostinců je proto víc než jen místo k pití: je to práh, kde se uzavírá jeden život a otevírá druhý, ať už vede kamkoli.
Ramgarug – hradní čtvrť
Na severovýchodě města zvedá kopec vyšší než pahorek Starého města a na jeho vrcholu stojí Ramgarug. Jeho věže se tyčí vysoko nad střechami Kergonu a vrhají stín, který se táhne přes celé dolní čtvrti. Z dálky působí pevnost jako pěst položená na kameni – prostá, těžká, nezlomná. Není to palác se zlatými sály, ale hrad, který má v první řadě stát a dohlížet na cestu, která vede kolem města. Je vidět odkudkoli, ať už stojíš na nábřeží, nebo na tržišti. A i když z jeho hradeb vojáci nepozorují každodenní život dole, lidé cítí, že je pevnost přítomná. Jako mlčenlivý strážce, který neodvrací pohled a nikdy neusne.
Ramgarug byl od počátku budován jako pohraniční pevnost schopná pohltit celé vojsko, a podle toho také působí. Jeho nádvoří je rozlehlé, stáje dimenzované na stovky koní, kasárny navazující na sebe v dlouhých řadách. Chodby jsou dost široké, aby jimi prošly kolony ozbrojenců, a skladiště mají vysoké klenby, které by unesly váhu tisíců sudů obilí a masa. Kdo vejde dovnitř, vidí, že hrad byl stvořen pro válku a obležení, ne pro každodenní správu.
Jenže místo hluku tisíců je tu dnes sotva dvě stě lidí. Když voják zaklepe botou o kámen, ozvěna se rozezní celým sálem. Chodby jsou poloprázdné, dveře kasáren zavřené, v kuchyních se netopí ve všech pecích. Na nádvoří je slyšet jen cinkání zbroje hrstky mužů, kteří tam cvičí. Místo dusotu stovek koní se ze stájí ozývá jen pár řehtání – tolik zvířat, kolik potřebuje posádka na hlídky a posly.
Kasárenské budovy stojí připravené, ale většina z nich je zavřená. Otevřená je jen část sálů, kde přespává současná posádka, zbytek slouží jako sklady. Není v tom nic tísnivého – prostě hrad, který byl stavěn na tisíce, dnes obývá jen pár stovek. Stejně tak stáje, schopné pojmout celé jezdectvo, dnes slouží několika desítkám koní. Ramgarug žije v malém měřítku, ale funguje.
Někteří říkají, že prázdnota hradu je strašidelnější než kdyby v něm zuřil vojenský ruch. Protože stavby připomínají dutou schránu – připravenou pojmout sílu, která se zatím nedostavila. Ramgarug tak působí jako pevnost, která stále čeká na svou válku. A to čekání je cítit v každém kameni, v každé prázdné síni, v každém kroku, který se rozléhá víc, než by měl.
Rytmus dne v Ramgarugu se drží železně. Stráže na ochozu hlavní věže a na hradbách se střídají po čtyřech hodinách, ať je léto nebo zima. Na vrcholu věže je malá strážnice s kamínky, kde si muž na hlídce může ohřát ruce, ale výhled do kraje nikdy nezůstává bez dozoru. Na nádvoří se cvičí každý den, i když vojáků není tolik, aby zaplnili celé pole. Důstojníci si potrpí na pořádek: dřevěné štíty se obměňují, cvičné palice se pravidelně nahrazují novými, aby nikdo nemohl říct, že posádka zlenivěla.
Strava je prostá, ale pevně daná. Každý oddíl má své dny v kuchyni – ráno se vaří husté polévky a kaše, večer maso nebo ryby, solené a uzené, podle zásob. Na rozdíl od městských hospod tu není prostor na přepych, ale nikdo netrpí hladem.
Večer se nádvoří utiší. Jen kolem ohňů sedí menší skupiny mužů, spravují výstroj, hrají v kostky nebo se přetahují v silových hrách. V kasárnách panuje ticho, rozptýlené jen občasným chrápáním. Důstojníci mají své komnaty oddělené, vojáci žijí pospolu. Zvykem je, že každý nováček spí první týdny blízko dveří – aby měl službu u hlídek jako první a naučil se rychle reagovat.
Sluhové se pohybují jen kolem hejtmana a jeho nejbližších. Ostatní věci se řeší vojensky: sám si vyper, sám si oprav boty, sám se postarej o svůj koutek. Proto je Ramgarug pevností, kde se nikdo nemůže schovat za služebnictvo. I v tom malém měřítku si hrad drží kázeň, která mu dává váhu větší, než odpovídá počtu mužů.
Nad tím vším visí nejistota. Nikdo z mužů neví, kdy přijde rozkaz a oni budou odveleni na sever, do Východní Hulzánie, kde už desítky let stojí opevnění říše. Tam se střídají posádky, které hlídají hranici a žijí v těžkých podmínkách. Občas se stane, že z Ramgarugu vytáhne jeden či dva oddíly a zanechají v pevnosti mezery, které je třeba rychle zacelit. Právě proto hejtman trvá na důsledné přípravě – aby jeho muži obstáli, nezahanbili hrad a dokázali se ze služby na severu vrátit živí.
V čele Ramgarugu stojí baron Ervig Ramotar, hejtman pevnosti a muž, který má v Kergonu nejvyšší soudní moc. Jeho komnaty nejsou zdobené tapisériemi ani cenným nábytkem, jen masivní stůl, truhly se spisy a několik map na zdech. Ramotar není člověk, který by si potrpěl na okázalost – o to víc ale dbá na pořádek a kázeň. Ve městě o něm panuje zvláštní ticho: každý ví, že tu je, ale málokdo ví, co přesně dělá. S městskými radními se nestýká, s obchodníky nevyjednává, hostin v palácích se neúčastní. A právě proto v něm autority cítí hrozbu – ne pro jeho přítomnost, ale protože na něj nikdo nic neví.
Baron si udržuje síť špehů a zvědů, která sahá daleko za hradby. Nejvíc ho logicky zajímá Midarie, odkud mu chodí zprávy o pohybech vojsk, kupců i šlechtických rodů. Říká se, že má v každé karavaně někoho, kdo mu šeptem podává zprávy. Nikdo ale neví, jak moc je to pravda. O Ramotarovi se mluví málo, a když už, tak spíš potichu. Pro své muže je tvrdý, ale spravedlivý; pro město je stínem, který se neptá a nekupčí, jen pozoruje.
Když baron přece jen musí usednout jako soudce, málokdo si dovolí zkoušet na něj klam nebo polopravdu. Ramotar mívá už předem sepsané zprávy, vyslechnuté svědky a nasbírané poznámky svých špehů, takže většinou zná víc než ti, kdo před něj přicházejí. Rozsudky pak bývají stručné, těžko napadnutelné a mnohdy ironicky výchovné, protože zřídka stojí jen na tom, co kdo vypověděl přímo před ním. Mocní ve městě to dobře vědí a raději se snaží, aby se jejich spory nikdy nedostaly až k baronovi. „Neobtěžovat“ Ramotara se stalo tichým pravidlem, kterého se všichni drží.
Dominantou je hlavní věž, čtverhranná a těžká, s ochozem, odkud je rozhled po celém Kergonu a daleko přes řeku. Slouží jako strážní místo – nahoře je pozorovatelna s jednoduchým přístřeškem a zvonem, kterým se dává signál na nádvoří. Spodní patra věže využívají stráže: je tam zbrojnice s připravenými kušemi, místnost k odpočinku a zásoba pochoden a signálních praporů. Úzké kamenné schodiště se vine vzhůru tak těsně, že jím projde vždy jen jeden muž; není to pro pohodlí, ale pro snadnou obranu, kdyby se někdo pokusil věž dobýt.
Hejtmanův úřad sídlí v dlouhé budově při patě věže. Říká se jí palác, i když nemá nic z přepychu – spíš prostornou síň s klenutým stropem, kde se přijímají poslové a důstojníci, a k tomu několik menších komnat. V jedné má baron svou kancelář se soudní lavicí, v jiné zapisují úředníci do knih zprávy a hlášení. U stěn se vrší mapy okolí, kroniky a pergameny, z nichž se skládá obraz světa za hradbami.
Zbrojnice je srdcem nádvoří. Není jen skladem zbraní – vojáci tam mají malou dílnu, kde se brousí čepele a nýtují kroužky do poškozených zbrojí. Stěny jsou očazené od výhní a v koutě stojí staré brnění, které prý pamatuje první tažení do Midarie.
Stáje mají dvě řady, menší pro jezdecké koně a větší pro tažné. Každý box je označen vyřezaným znakem – kůň, pes, orel – aby se vědělo, které zvíře patří kterému oddílu. Večer se nádvořím nese pach sena a hnoje, z dálky k tomu doléhá kovový rytmus kladiv – kovárna stojí stranou, blízko hradby, aby kouř a jiskry neobtěžovaly zvířata.
V rohu nádvoří stojí kaple, maličká, se střechou krytou šindelem. Je zasvěcena Basidovi a slouží k rychlým modlitbám a přísahám. Na oltáři leží kamenný meč, jehož ostří je schválně otupené. Noví vojáci na něj skládají ruku, když přísahají poslušnost.
Pod nádvořím se táhne síť sklepů a chodeb. Většina slouží jako skladiště, ale mezi lidmi kolují pověsti o tajné chodbě, která by měla vést z hradu dolů k řece. Nikdo ji neviděl, ale zvěsti se drží, protože k pevnosti by se jinak zásoby v čase obležení dostávaly jen těžko.
Řemeslnické dvory
Ulice tu nesou jména podle řemesel, ale málokdy se drží čistého pořádku. Brusičská má na začátku hlučné dílny, kde se ostří nože a sekery, uprostřed cinkají kovotepci na měděné kotle a u konce sedí zlatníci, kteří pracují v tichu nad drobnými ozdobami. Kovářská voní uhlím a železem, ale mezi výhněmi se najde i platnéř, který tuší, že zákazník hledá výstroj i zbraň na jednom místě. Každá část ulice má svou přezdívku – „U barvířských sudů“, „U štítů“, „Na zlatnickém rohu“. Není třeba ptát se na cestu, pachy a zvuky člověka samy dovedou, kam potřebuje. Dvory dílen jsou často otevřené přímo do ulice. Kdo prochází kolem, může zahlédnout tovaryše, jak klečí u kovadliny, učedníky, co běhají s vědry vody, nebo mistra, jak přejíždí prsty po čepeli a hledá, kde ještě zůstala nerovnost.
Život v čtvrti je svázaný s dílnou, ale nikde není stejný. Tesař má podlahu pokrytou pilinami a u stěn řady trámů; učedníci tam spí na slamnících za hromadou dřeva, protože jinam se nevejdou. U platnéře je zase dílna přistavěná k obytnému domu – mistrova rodina žije v patře, zatímco v přízemí se brousí a nýtují pláty. U barvířů je těžký pach mořidel cítit i v komůrkách, kde spí tovaryši, zatímco mistr si nechal pro sebe a rodinu postavit menší dům stranou dvora.
Nejchudší mistři bydlí doslova uprostřed dílny, spí na pryčně vedle měchů nebo v koutě, kde je přes den hromada nářadí. Učedníci v takových domech nemají skoro žádné soukromí – sdílejí prostor se zásobami a probouzejí se s prvním ranem, kdy mistr zatopí ve výhni. U bohatších mistrů na severu čtvrti je situace jiná: dílna má vlastní dvůr, zvláštní místnosti pro tovaryše a nad nimi patrový dům pro rodinu.
Tím pádem je každá ulice mozaikou – někde se práce a život nedají oddělit, jinde stojí vedle sebe řemeslný dvůr a čistý obytný dům. Ale všude platí, že rodina i tovaryši žijí v těsném sepětí s dílnou: jídlo, spánek i odpočinek se řídí rytmem kladiv, pil nebo sudů s barvou.
Čtvrť není jen o kovářských kovadlinách nebo dvorech koželuhů. Najdeš tu i dlouhé řady barvířů, jejichž ulice je cítit na dálku – sudy s mořidly a kádě s barvami se táhnou podél zdí, a z oken visí pruhy látky v červených, žlutých i temně modrých odstínech. O kus dál vynikají koláři, jejich dvory plné ráfků a výpletů, které čekají, až se spojí v kola pro vozy poutníků. Soukeníci roztahují po trámech sušenou vlnu, v zimě se tu tvoří celé hory huňatých roun, a tkalci z nich na těžkých stavech vydávají dunivý rytmus, který se rozléhá ulicí.
V koutě blíž k náměstí sídlí zvonaři – jejich hutné zvuky neslyšíš každý den, ale když se rozezní, celé okolí se otřese. Mezi nimi se udržují i šperkaři, klenotníci a kovotepci, kteří pracují s menšími kovy, vyrábějí spony, ozdobné puklice, nádobí a lampy. V čtvrti jsou také pasíři, co dělají kovové kování k truhlám a dveřím, a nožíři, kteří si drží vlastní uličku: jejich výklady zdobí řady čepelí od prostých kuchyňských nožů až po zdobené dýky, jaké si kupují žoldnéři na cestu.
Vedle toho se neztrácejí ani drobná řemesla, bez nichž by město nefungovalo. Řemínkáři vyrábějí pásky, popruhy a postroje, síťaři vážou rybářské sítě a pytle pro obchodníky, štítaři zase natahují nové potahy na dřevěné kruhy a zdobí je malovanými znaky.
Každé z těchto řemesel má své místo, svůj dvůr a svůj pach, a dohromady tvoří celek, bez kterého by se Kergon zastavil. Od kolářů, co staví vozy, přes tkalce, co dávají poutníkům pláště, až po bednáře, bez jejichž umu by nešlo převést skoro nic.
Podél hradeb a směrem k přístavní čtvrti se táhnou sklady. Na první pohled vypadají jako prosté, nízké budovy se širokými vraty, ale za nimi se skrývá zásobárna pro celé město. Jsou v nich hromady dřeva, balíky vlny, sudy s barvivy, kůže naskládané do balíků i železo dovezené z okolních hor. Každý sklad má svého pána – může to být mistr, který si schovává materiál pro vlastní dílnu, obchodník, jenž nakupuje a prodává, cech, nebo prostý kupec skladující zboží pro svůj krámek.
Ruch kolem skladů je neustálý. Do vrat zajíždějí povozy, nosiči vynášejí pytle na ramenou a smlouvají s písaři, kteří zapisují váhu a počty. Na dvoře se lidé překřikují, kdo má dřív vyložit a kdo ještě čeká. Směrem k přístavní čtvrti je shon ještě větší – tam se zboží nakládá na čluny nebo na vozy, které putují dál po Stezce nebo po řece. Pověstné jsou ranní fronty: když se otevřou vrata skladů, tlačí se tam kupci i řemeslníci, každý aby urval svůj díl surovin.
Sklady nejsou všechny stejné. Některé slouží jako prosté skladiště, kde se hromadí sudy a balíky, jiné mají i zpracovatelské kouty – u jednoho je lis na olej, u druhého stolky, kde se přebírá vlna nebo roztřiďují kůže. Největší sklady mají vlastní dvory, kde se povozy otáčejí a lidé přespávají, aby se ráno hned pustili do práce. Čím blíž je sklad centru města, tím větší a bohatší je i jeho majitel; na jihu a východě stojí menší, chudší, které slouží spíš k rychlému obchodu než k dlouhodobému skladování.
Tady se odehrává skutečný tep obchodu. Bez skladů by čtvrť dílen neměla z čeho žít – a bez dílen by zase sklady neměly co uchovávat. Proto tu vládne neustálý pohyb, těžká práce a smlouvání, které nikdy nekončí.
Ve čtvrti dílen a skladů je lidí méně než jinde v Kergonu. Tam, kde se ve Starém městě v jednom domě tísní dvacet či třicet duší, žije v dílenském dvoře sotva osm. Mistr se svou rodinou, pár tovaryšů a učedníci. Domy a dvory jsou prostornější, protože práce potřebuje místo: na kádě, na výhně, na trámy či na vozy. Proto jsou ulice hlučné a plné kouře, ale ne přelidněné.
V okolí skladů je ruch největší. Vojáci se tu neukazují, pořádek drží sám shon a přísnost mistrů. Kdo zdržuje, tomu nadávají, kdo nosí málo, dostane příště těžší náklad. Nosiči se předhánějí, aby se dostali k bohatším kupcům, a učedníci se učí smlouvat už v dětství, protože jinak by jejich dílna přišla zkrátka. Tovaryši po práci posedávají v šencích, kde je slyšet tlumený smích a písně, zatímco mistři se schází u svých stolů, aby spočítali zisk dne.
Čtvrť dýchá prací. Hluk kovadlin, vrzání pil a cákání mořidel nikdy neutichá docela – i v noci je slyšet klapot, když se někdo opozdil s dokončením zakázky. Není to čtvrť krásy ani odpočinku, ale hrdosti: každý ví, že právě tady vzniká to, co drží město při životě a umožňuje poutníkům i žoldnéřům projít Stezku. Kdo projde těmito ulicemi, ucítí pot, kouř a železo – a pochopí, že bez nich by Kergon neměl duši ani sílu.
Předměstí a pastviny
Za hradbami Kergonu se městská zástavba rychle rozpadá do menších domků a roztroušených dvorů. U cest stojí nízké vesnické chalupy, za nimi se otevírají políčka, louky a pastviny. Krajina je tu členitá, mezi stráněmi a remízky se střídají úzké lány obilí, ohrady s několika kravami a dvory, kde se v kůlnách hromadí seno na zimu. Některé hospodářské usedlosti mají jen zahradu a pár koz, jiné vlastní celé plochy polí a lesů, roztažené daleko do krajiny. Všude je cítit, že život je tu těžší než uvnitř hradeb, ale lidé jsou zvyklí se s ním popasovat. Pole a dobytek jim dávají málo, ale dost na to, aby přežili – a když je třeba, obracejí se na město, které jim jejich práci vykoupí.
Lidé z předměstí žijí s Kergonem v neustálém vztahu. Do města jezdí na trhy s povozy plnými dřeva, pytli obilí, sudy s máslem nebo s pár kusy dobytka, a zároveň si odtud vozí to, co doma nevypěstují – sůl, látky, železné nástroje. Kdo nemá vlastní koně, táhne zboží na hřbetě nebo si připlácí vozku. Většina rodin má někoho, kdo pracuje přímo ve městě – jako nosič, pomocník v dílně nebo služka v bohatším domě – a právě tyhle vazby drží předměstí a Kergon pevně spojené.
Hned za hradbami je ovšem svět jiný. Tam, kde končí udržované ulice a stráže města, začíná chudinská čtvrť. Vyhnanci, nemocní, zadlužení či prostě ti, které Kergon nechtěl, si tam staví chatrče z prken a hlíny. Je to místo plné špíny a smutku, kde se tísní celé rodiny v polorozpadlých barácích. Měšťané tam chodí jen neradi, a jen z nutnosti, a děti se drží dál, protože mezi chatrčemi se potulují i ti, kteří už nemají co ztratit.
Čím dál od hradeb, tím víc se krajina otevírá. Dvory stojí roztroušené, některé menší, jiné rozsáhlé. Většina hospodaří rodinně – muž, žena, děti a možná pár starších příbuzných – a dělají všechno sami. Na polích rostou ječmen, oves a žito, na loukách se pase dobytek. Někde mají jen zahrádku a pár koz, jinde celé lánové hospodářství s několika desítkami krav a polnostmi, které sahají až k lesům. Všude ale platí, že práce je těžká a nikdy nekončí. Údolí mezi horami přináší mírné zimy, spíš vlhké a deštivé než kruté, takže se tu daří základním plodinám, ale i tak se lidé spoléhají na obchod s městem, aby přežili.
Asi patnáct mil severovýchodně, tam kde stráně končí srázem k Olminu, stojí statek velikosti menšího zámečku. Patří rodu Valtrů z Hrozenova, bohaté rodině, která si v Kergonu drží řadu nemovitostí – dokonce i dva cechovní domy. Statek vypadá lovecké sídlo, ale slouží správní centrum jejich majetku. Starý patriarcha lord Otakar Valtr už málokdy vyjíždí na lov, zato jeho mladší syn Radovan je voják, který tráví čas mezi posádkami, a starší syn Zdislav se stará o obchody a dohody s městskými radními. Dcery jsou provdané do jiných rodů v okolí, čímž se rodina propletla s půlkou kraje. Jejich statek je na hony vzdálený chudinským chatrčím u hradeb – stojí obklopený lesy, s vlastními poli a služebnictvem, které se stará o chod domu i dvora.
Pár mil jihojihovýchodně od Kergonu se u jednoho z ramen říčky nachází klášter zasvěcený bohyni Auri. Není velký, ale z vody čerpá svou sílu i živobytí. Mniši a mnišky se věnují rybolovu, zavlažovaným zahradám a vinici, která se táhne po svahu nad klášterem. Kromě toho vyrábějí bylinné likéry a léčivé vody, které vyhledávají poutníci i obyvatelé města. Klášter slouží jako duchovní zázemí pro okolní vesnice – kněží žehnají pramenům, křtí děti a pomáhají nemocným. Lidé z okolí k nim chodí nejen pro požehnání, ale i pro radu, protože klášter je známý tím, že nikdy nikoho neodmítne.
Předměstí je tedy směsicí kontrastů: u hradeb bída a špína, dál od města prostá práce na polích a dvorech, nad stráněmi bohatství Valtrů a u říčky klid kláštera. Všechno to ale drží při životě Kergon – bez polí, stád, dřeva a vody by město hladovělo, a bez města by zase předměstí nenašlo odbyt ani ochranu.
