Když otevřeme bestiář a hledáme obra, skoro pokaždé na nás čeká jen větší pytel životů. V praxi to znamená další škálovanou hrozbu pro taktický boj, jen s jinou příchutí živlu. Právě tady podle nás fantasy RPG obry dost kazí. Ve folklóru totiž nepůsobí jako přerostlí rváči do dalšího encounteru, ale jako podivné bytosti na hraně magie, cizího světa a syrového děsu. A jakmile si vedle mrazového, ohnivého nebo oblačného obra postavíme Jackův výstup po fazolovém stonku či irské triky proti nestvůrným protivníkům, zploštělá RPG verze najednou vypadá až podezřele chudě.
Obři v RPG, jejich podhodnocení a zploštění na jednoduchou bojovou výzvu
Na obry v RPG narážíme pořád. Ve fantasy hrách patří skoro k povinné výbavě, i když by si podle autora zasloužili místo i v dalších žánrech. Právě proto stojí za to se u nich zastavit. Tak častá přítomnost totiž neznamená, že s nimi hry zacházejí zajímavě.
Většina TTRPG podle autora obry podhodnocuje, nejvíc v bestiářích. Místo zvláštních bytostí z nich často vzniká jen jednoduchá, stupňující se bojová výzva. Potkáváme v zásadě tutéž věc znovu a znovu, jen větší, silnější a připravenou na další taktické střetnutí, jak postavy rostou. K obrovi se jen přilepí síla živlu, ať už mrazu, ohně, mraků nebo kopců, a jede se dál po křivce vyšší moci.
Takové pojetí z obrů dělá hlavně škálovatelnou hrozbu. V herním světě pak mívají jen slabou přítomnost a málokdy působí jako něco, co samo o sobě nese tajemství. Autor právě tady vidí problém: obři v folklóru vycházejí mnohem zajímavěji než ve většině TTRPG, zatímco herní verze často nepřipomíná bránu k nadpřirozenému dobrodružství, ale jen další položku v řadě silově se stupňujících soupeřů.
Obři v pohádkách, folklóru a mytologii: chytrost, magie a rozmanitější podoby
V evropských pohádkách, hlavně v anglických, často potkáváme obry jako pomalé nebo nepříliš bystré protivníky. Právě tím dávají hrdinovi prostor zazářit důvtipem a rychlostí. Hrdina tu nevyhrává silou, ale chytrostí. Takové příběhy v sobě nesou jasnou představu o nepříteli, který působí nepřemožitelně, a přesto padne kvůli mazanosti. Jenže folklór a mytologie u obrů nekončí u role velkého hlupáka. Mnohé podoby působí mnohem plastičtěji a podivněji, než jak je často vídáme v běžných bestiářích.
Dobře je to vidět na Jackovi a fazolovém stonku. Obr tam není jen velký tvor, ale vládce jiného světa, možná samotného Onoho světa. Jack se k němu dostane jen magickou cestou, navázanou na odchod od matky, a příběh ji podává skoro jako iniciační rituál. Zasadí fazole, tedy něco pevně spojeného se zemědělstvím, a právě z toho pak vzejdou poklady: hudba, dobytek i obchod v podobě zlata. V nebeském magickém místě není obrovský jen obr, ale úplně všechno. Jack si odnáší zpívající harfu, která vypráví básně, a také slepici se zlatými vejci. Nejde tam zabíjet monstra, chránit komunitu ani zachraňovat bezmocného aristokrata. Jde zkoumat, a pak toho hodně ukradne. Právě podobně působí i nápad na strašidelně kouzelnou cestu do zvláštní krajiny obrů, ať už přes les, močál nebo pobřeží.
Irské příběhy přidávají další odstíny. Finn McCool přelstí skotského obra Benandonnera tak, že vleze do kolébky a vydává se za vlastní dítě. Jiné folklórní postavy jsou mnohem odpornější než průměrný mrazový obr a někdy možná ani původně nešlo o obry, ale o staré „hrdiny“ v drsně tradičním smyslu, tedy zabijáky nepřátel vlastního lidu. Někteří připomínají berserky, kteří se obry stávají teprve při riastradu, keltském bojovém šílenství. Tělo se při něm nafukuje, kroutí a krev tryská z hlavy v proměně, která připomíná Hulka, jen mnohem chaotičtěji. Nejde o were-obry ani were-muže, ale o vycvičené profesionální bojovníky, kteří působí normálně, dokud nepřijde správná podmínka, třeba vztek, a pak se promění v devítistopého chlapa. Takový protivník by jako vracející se hrozba fungoval skvěle.
A pak už vstupujeme do ještě divnějších vod. Irský Dryantore je obr a čaroděj, který vyvolává mlhu a uspává hrdiny. Jack z železa z yorkshirského severu Anglie zase připomíná nemrtvého obra s černou pletí a hlavami poražených nepřátel u pasu. V některých verzích má vlastní hlavu připevněnou na obří kyji. Působí skoro jako duch, i když není jisté, jestli jde o ducha obra, nebo jen o veliký strašák. Obojí sem ale zapadá bez potíží.
Závěrečný přechod k mrazovým obřím a severské mytologii
Když chceme obry vrátit do opravdu silné podoby, nestačí jim přidat pár stop výšky a tvrdší ránu. Měli bychom je chápat jako podivná a nadpřirozená stvoření, která do světa vnášejí neklid. Taková přítomnost nepůsobí jen jako další bojová překážka. Působí děsivě už sama tím, co obr je a odkud přichází.
Právě tady se obr mění z přerostlého protivníka v něco, co narušuje běžný řád. Má v sobě cizost, která se nedá setřást, a děs, který nejde smrsknout na čísla v bestiáři. A pokud už mluvíme o obrech v širším mytickém prostoru, jeden motiv vynechat prostě nejde. Žádný článek o obrech není úplný bez mrazových obrů severské mytologie.
U nich už nejde jen o velikost nebo sílu. Už samotné jméno slibuje chlad, odstup a cosi starého, co tu bylo dřív než lidské příběhy o hrdinech. Právě sem se teď vyplatí otočit pohled, protože mrazoví obři otevírají dveře do severu, kde mají obři vlastní váhu, vlastní hrůzu a vlastní mytický prostor.
Obr má být událost, ne jen větší cíl
Když obry stáhneme na tabulkové parametry, přijdeme o kus fantasy, který umí být krásně divný. Právě v tom podle nás leží největší škoda. Obr nemá působit jako další patro žebříku obtížnosti. Má budit pocit, že se svět na chvíli vychýlil z normálu.
Folklór nám v tomhle směru dává mnohem šťavnatější materiál než běžný bestiář. Jednou proti nám stojí hloupá hora masa, kterou přechytračíme. Jindy narazíme na bytost z jiného řádu světa, kde jsou velké i poklady, zvyky a pravidla. A někde mezi tím číhá obr jako čaroděj, noční můra nebo válečník, který se mění v živelnou katastrofu.
Z pohledu hraní z toho pro nás plyne docela jasné doporučení. Když už obry do kampaně pustíme, dejme jim vlastní mýtus, podivnost a stopu v krajině. Až potom řešme, kolik unesou balvanů. Jakmile obr dostane tajemství, rituál, zvláštní domov a nepříjemnou logiku, přestane být jen soubojem. Stane se zážitkem, na který si skupina vzpomene i po letech.
Otázky, které u obrů dává smysl řešit
Proč obři v mnoha RPG působí tak obyčejně?
Protože je hry často berou hlavně jako bojovou roli. Dostanou víc síly, víc výdrže a nějaký živel navrch. Jenže takové pojetí zabije jejich cizost. Místo mýtické bytosti pak před sebou máme jen větší překážku.
Čím jsou folklórní obři zajímavější než běžná herní verze?
Folklór jim dává zvláštní funkci v příběhu. Nejsou jen protivníci k poražení. Bývají branou do jiného světa, zkouškou důvtipu, nositeli magie nebo čistou noční můrou. Právě taková role je dělá zapamatovatelnými.
Musí být obr vždycky hloupý?
Nemusí a často by ani neměl. Některé příběhy z něj dělají natvrdlého siláka, protože hrdina potřebuje vyhrát chytrostí. Jiné verze ale ukazují obry jako čaroděje, lstivé predátory nebo bytosti se starou mocí. Pro hru je pestrost mnohem lepší než jeden stereotyp.
Jak obry použít ve hře zajímavěji?
Začněme tím, co po obrovi zůstává v krajině a v lidech. Zpustošené pobřeží, mlha bez přirozené příčiny, divné dary, ukradený dobytek nebo stezka do místa, kam lidská logika nesahá. Souboj pak může přijít, ale neměl by být jediné, co obr nabízí.
Proč dává smysl spojovat obry s magií a jiným světem?
Protože právě tam fungují nejsilněji. V pohádkách a mýtech často nestojí jen na kopci za vesnicí. Patří k místům, kam se vstupuje přes hranici, rituál nebo náhodu. Jakmile obr reprezentuje cizí prostor a cizí pravidla, začne mít váhu i bez házení na iniciativu.
Co si z toho může odnést Vypravěč?
Podle nás hlavně odvahu ubrat statistiky a přidat význam. Obr má mít pověst, zvláštní způsob myšlení a vlastní stopu v legendách. Když skupina před setkáním cítí respekt a zvědavost, máme vyhráno ještě před prvním hodem kostkou.
